Národní cena za studentský design aneb peklo formulářů

Shodou okolností jsem byl přítomen vyplňování přihlášky do soutěže Národní cena za studentský design 2015. Čekal jsem, že to celé zabere maximálně 10 minut. To, co následovalo, mě tak fascinovalo, že jsem se o tom musel rozepsat.

Formulář

Rozumím tomu, že je potřeba vyplnit dost údajů, ale tohle je fakt mazec. Obrazovek je celkem 8 a některé údaje se vyplňují vícekrát.

Začíná to nevinně, jednoduchým formulářem pro registraci uživatele:

Žádá se jméno a příjmení, ale zároveň se o kousek výše říká, že se mohou účastnit i autorské kolektivy. Čí jméno tam tedy mají tyto kolektivy napsat? U zatržítka není odkaz na podmínky, se kterými souhlasíme, místo toho je pod ním napsáno, že podmínky jsou v menu. Jako vážně?

Dosavadní počet polí: 5 textových vstupů

Dalším krokem je vyplnění autora (nebo autorů):

Jméno ani příjmení, které jsme vyplnili při registraci se nám sem nepřenese, je třeba to vyplnit znovu. Proč?

Dosavadní počet polí: 14 textových vstupů (z toho 3 jsme vyplnili už podruhé), 2 výběry, 1 zatržítko nebo přepínač

Následuje vyplnění údajů o škole:

Výběr Škola obsahuje úctyhodných 70 škol nejspíš poskládaných z dat, která vyplnili účastníci předchozích ročníků, obsahuje třeba Sheridan College, Oakville, Ontario (CAN). Navíc není seřazen podle abecedy, takže najít v něm něco je docela výzva. Nejhorší ale je, že pokud vyberu hodnotu jiná, nemám šanci vyplnit jaká.

Ostatní vstupy jsou celkem nezajímavé údaje o škole, moc ale nerozumím, proč když už autoři schraňují data z loňska, nejsou s to po vybrání nějaké konkrétní školy z číselníku tyto údaje předvyplnit…

Dalším zajímavým kouskem jsou údaje o vedoucím práce. Pochopil bych jméno a email, ale telefon? Nevidím jediný rozumný důvod, proč bych ho měl komukoli dávat (o tomhle ještě dále). Toto pole je však povinné (dá se ale bez problému vyplnit třeba hodnotou abcdefghi)…

Dosavadní počet polí: 27 textových vstupů, 4 výběry, 2 zatržítka nebo přepínače

Po škole je popis díla:

Tady asi není, co vytknout (na poměry), popíšu tu tedy problémy společné pro všechny kroky. Tlačítko Předchozí krok posouvá na další krok (aneb „Uděláme to tlačítko zpět taky jako button, a nijak to neošetříme, ať to aspoň vypadá stejně…“)

Dosavadní počet polí: 34 textových vstupů, 7 výběrů, 2 zatržítka nebo přepínače

V půlce cesty je třeba vyplnit údaje k přepravě:

Nechám stranou diskuzi, na co tohle všechno organizátoři potřebují. Nejvíc do očí bijící je zvýrazněná část:

U díla virtuálního charakteru bez fyzického modelu, makety či tisku (digitální fotografie, video, animace apod.) zadejte prosím ve všech polích hodnotu 0.

Proč tam tedy ta nula není předvyplněná? Navíc opět můžeme zadat úplně libovolné hodnoty…

Dosavadní počet polí: 40 textových vstupů, 7 výběrů, 2 zatržítka nebo přepínače

Z praktického hlediska nejbizarnější je pak část s přílohami:

Co byste nahrávali jako plakát v tiskové kvalitě? Pokud jste aspoň někdy něco dělali s grafikou, vaše odpověď bude na 99 % PDF. Ne tak zde! Je nutné nahrát obrázek, třeba JPG, na tisk ideální…

Dosavadní počet polí: 42 textových vstupů, 7 výběrů, 3 zatržítka nebo přepínače, 1 soubor

Absurdnost pokračuje sekcí s obrázkovou dokumentací:

V pravidlech se píše (zdroj, strana 3)

maximálně 8 obrazových příloh; JPG, rozměr delší strany min. 1500 a max. 3000 px; formát názvu souboru (povolené znaky jsou A - Z, a - z, 0 – 9 a _, bez mezer a diakritiky!)

Ať počítám, jak počítám, vidím jen pět vstupů (a ne nefunguje to tak, že když naplním všech pět, přibude další).

Ještě typografická poznámka k citaci (když už je to tedy ze stránky o designu): mezi áčky a zetky jsou minusy s mezerami (nejhorší možný způsob), mezi nulou a devítkou je pomlčka s mezerami. Správně však je pomlčka bez mezer (viz třeba Příručku ÚJČ). Citovaný soubor byl v PDF, byl tedy nejspíše vytvořen v nástroji, který je schopný toto řešit, autor byl tedy buď lajdák nebo amatér.

Posledním krokem už je jen rekapitulace:

Tady už nejsou žádné vstupy, ale i takto jednoduchá stránka se dá pokazit. Ačkoli se jedná o ročník 2015, odesláním odsouhlasuji podmínky ročníku 2012, na které tam opět není odkaz (tady už ani popisný jako u registrace).

Celkový počet polí: 42 textových vstupů, 7 výběrů, 3 zatržítka nebo přepínače, 6 souborů

Ostatní aspekty

Mimo samotný formulář jsou zvláštní i další věci. V celých podmínkách není ani slovo o zpracování osobních údajů. Nejsem odborník na právo, nicméně na každé slušné stránce s registrací se tohle řeší. Navíc by mě opravdu zajímalo, jak by se řešil souhlas vedoucího práce s uvedením jména, emailu a telefonního čísla, moc si nedovedu představit, že tenhle souhlas může udělit někdo jiný než on sám.

Souhrn

Z dosavadního text je doufám zjevné, co je na formuláři podle mého názoru špatně, shrnul bych to ale do následujících bodů:

• Formulář nepředvyplní ani ň a uživatel tak musí vyplnit celkem 58 polí (pokud by vyplnil všechna dostupná, ale většina je stejně povinná).
• Validace všech polí se omezuje jen na vyplnil/nevyplnil (kromě emailových adres), uživatel tak může vyplnit naprosté bláboly (a to jak úmyslně jako já, tak překlepem, nebo nepozorností).
• Po použití formuláře má člověk pocit, že podlehl nějakému phishingovému útoku a opustí ho vůle formulář odeslat, natož jeho autorům poslat peníze a prototyp svého díla (což se mimochodem v případě, který popisuji, stalo).

Poučení? Když už má něco v názvu slova jako národní a design, mělo by to být na národní úrovni a neobsahovat základní designové chyby.

Síla (ne)omluvy aneb Jak jsem přestal nakupovat v Tesco

Včera (tedy 16. června 2014) se mi dostalo zkušenosti, kterou jsem opravdu nečekal. V obchodě mě prohledávali jako zloděje, a to doslova.

Abych všechno uvedl na pravou míru, musím popsat i svůj nákup, je to totiž důležité. Kolem poledne jsem si šel do pobočky Tesco v OC Nový Smíchov koupit jídlo. Kromě jiného jsem si pak chtěl koupit i grilované kuře a tím vyřešit oběd. Šel jsem tedy k "bufetu", který je součástí obchodu. Jelikož některé věci, které ten bufet nabízí člověk může sníst na místě, platí se přímo tam (je tam zvláštní pokladna). Já si to kuře ale chtěl odnést a sníst doma, obsluha mi ho tedy zdvořile zabalila. Zaplatil jsem, kuře strčil do košíku a poodešel, abych nepřekážel těm, kteří čekali za mnou. Vzápětí mi ale došlo, že to kuře by asi bylo lepší strčit do tašky, abych nemusel vysvětlovat pokladní, že už to mám zaplacené. Přendal jsem tedy kuře z košíku do tašky a to byla nejspíš velká chyba.

Poté co můj nevelký nákup zpracovala velmi milá pokladní se na mě totiž vyřítil "securiťák". V tu chvíli mi došlo, že moje "předčasné uklizení" kuřete mohlo na kameře vypadat jako pokus o krádež, rozhodl jsem se tedy nedělat scénu (kterou bych určitě v případě neodůvodnitelné kontroly udělal). Po tom co následovalo, mě pak tohle rozhodnutí velmi mrzelo...

"Můžete mi ukázat účtenku a vyndat obsah vaší tašky?"

"Dobrý den, ano, můžu. Tady je to kuře, kvůli kterému mě asi kontrolujete a extra účtenka od něj."

Bez reakce. Evidentně trval na tom, abych vyndal úplně všechno na odkládací prostor u pokladen, které normálně fungovaly, tudíž na všechno koukali ostatní zákazníci. Ptal jsem se ho, proč mě tedy jinak kontroluje. "Dostal jsem příkaz." Bylo na něm vidět, že jsem mu zkazil radost, šel evidentně na jistotu a těšil se, jak si povodí dalšího zloděje.

Už trochu vytočeně jsem tedy vyskládal tašku na pultík a čekal, než to zkontroluje. Když se samozřejmě nakonec ukázalo, že jsem nic neukradl, pronesl jen: "V pořádku" a odešel. A to byla ta věc, kvůli které si v Tesco už nekoupím ani rohlík.

Dokážu pochopit, že moje chování mohlo vyvolat dojem něčeho nekalého, dokážu pochopit, že mě chtějí prohledat. Co ale pochopit nedokážu je ten způsob.

Za prvé, proč jsem tohle všechno musel podstupovat před ostatními zákazníky? Bylo tam minimálně 20 lidí, kteří teď o mně mohou mít dojem, že jsem zloděj, a celá situace byla dost nepříjemná  (musím poděkovat jedné ze zákaznic, že po konci této procedury také vyjádřila svoje rozhořčení nad jejím průběhem). Proč prostě diskrétně nepožádat o vysvětlení někde v soukromí?

Nejvíc mě ale zklamalo chování toho pracovníka ostrahy. Nepozdravil ani se nerozloučil, nepoprosil ani nepoděkoval a co je nejdůležitější, neuznal chybu a neomluvil se. Kdyby se byl omluvil, všechno tohle bych přešel jako malé nedorozumění. Takhle to ale ukázalo, jak řetězci záleží na zákazníkovi. Možná jsem přecitlivělý, ale tohle je pro mě naprosto nepřijatelné. Neschopnost uznat chybu a omluvit se pro mě tak zásadní nedostatek, že do toho obchodu už prostě nikdy nepůjdu. Ano, je to selhání jednoho člověka, ale ať se na mě nikdo nezlobí, tohle by si měl zaměstnavatel hlídat.

Poměrně ironicky pak působil článek, který jsem četl cestou z obchodu, o tom, jak jsou lidé v Japonsku k sobě navzájem ohleduplní a zdvořilí a že "slušnost je jako silně nakažlivý virus". Pán z ostrahy byl totiž určitě očkovaný.

Rivalové (The Rush) - recenze filmu

Po asi dvou měsících jsem opět zašel do kina, tentokrát celkem cíleně. V Aeru totiž dávali film Rivalové, který je v těchto dnech poměrně intenzivně "hypován", a já chtěl zjistit, jestli to má i jiné důvody, než rozpočet na reklamu.

Stručně řečeno, má.

Musím předeslat, že nesleduji Formuli 1, ani nevyhledávám sportovní filmy (dříve jsem však viděl film Senna s podobnou tematikou, který mě docela bavil). Přesto mě tento snímek dostal. Od začátku do konce jsem se nenudil, dokonce jsem se ani jednou nepodíval na hodinky (to už se mi dlouho nestalo).

Ačkoli by si někdo mohl myslet, že Formule a závodění jsou hlavním tématem, není tomu tak. Tím hlavním je příběh o lidech (a teď nemyslím jen Laudu a Hunta, ale i jejich rodiny a kolegy) a závodění je jen jakousi kulisou. I člověka, kterého automobilový sport nezajímá, ten příběh prostě musí oslovit. Vyprávění má dynamiku a spád, pasáže z okruhu se přirozeně a nenuceně střídají s těmi ze zákulisí.

Samotný scénář však film neutáhne. Kromě něj má největší zásluhu na kvalitě filmu hned několik věcí. Nejviditelnější z nich je nejspíše režie Rona Howarda (Apollo 13, Čistá duše) a herecké obsazení. Kromě obou hlavních aktérů (hlavně Laudy v podání Daniela Brühla , který opravdu září) mě nejvíce zaujala Alexandra Maria Lara coby Laudova žena.

Další z velkých předností je pak kamera a celková vizuální stránka. Některé záběry si budu pamatovat ještě dlouho, stylové plakáty, které uvozovaly jednotlivé závody, byly také dost povedené.

Ani vaše uši se však nebudou nudit. Zvuk je perfektní! Řev motorů je opravdu silný a skvěle dotváří atmosféru závodních pasáží. Spolu s obrazem je to hlavní argument pro "stahovače", aby "obětovali" tu stovku za lístek a šli na tenhle film do kina, opravdu to stojí za to. Druhým důvodem je pak tradičně výborný soundtrack Hanse Zimmera.

Na závěr nemohu jinak, než chválit a chválit, tenhle film je určitě nejlepší, který jsem letos viděl, a určitě si zaslouží všechnu tu pozornost, co na sebe strhává.

Projekce filmu Pěna dní v kinu Aero 4.7.2013

Po delší době píšu něco i sem, protože včerejší návštěva kina ve mně zanechala opravdu hluboký dojem...

Bylo to poprvé, co jsem se navštívil kino Aero, vetšinou chodím do jeho partnerského kina BIO|OKO, protože to mám blíž. Právě díky tomuto partnerství jsem tušil, že atmosféra tam bude výtečná, nicméně i tak jsem byl příjemně překvapen. Hned v předsálí na vás zapůsobí starodávný duch a tento dojem se ještě zesílí přímo v sále. Klasické sedačky, kde je málo místa na nohy, a poměrně malé plátno tady tak nějak nevadí, ale naopak patří k fazoně. Těžko se to popisuje, je lepší to zažít na vlastní kůži. Také mě zaujal vtipný detail: jelikož jedním z hlavních motivů filmu jsou květiny, při vstupu do sálu dostala každá žena malý (živý!) kvítek. Možná maličkost, ale zlepší to atmosféru a navnadí to na samotný film.

Na tento film jsem se těšil několik týdnů (vlastně hned, jak jsem v BIO|OKO viděl trailer, jsem věděl, že na něj půjdu co nejdříve). Lákalo mě umělecké zpracování (o tom dále) a také obsazení - především Omar Sy, který mi učaroval ve snímku Nedotknutelní (pokud jste ho ještě neviděli, koukejte to napravit,  stojí to za to). Co jsem však z poměrně nevině a hravě vypadajícího traileru neodvodil, bylo to neuvěřitelně zdrcující vyznění... Nechci spoilovat, takže jen řeknu, že jsem z kina odcházel v docela pohnutém rozpoložení. Ale popořadě.

Herecké výkony byly na poměrně vysoké úrovni - nejvíce se mi líbili Romain Duris v roli Colina (to jak zahrál dušení se šampaňským bylo opravdu nadmíru autentické) a už zmíněný Omar Sy v roli Nicolase. Ten stejně jako v Nedotknutelných hraje vřelého, bodrého člověka a oddaného přítele. Nedostal tu pochopitelně tolik prostoru, přesto z něj však vyzařovala pozitivnost a kdykoli  byl na scéně, strhával na sebe (ne však záměrně) většinu pozornosti. Hlavní hvězdou filmu pak měla být Audrey Tautou, nicméně ta mě zas tolik neuchvátila, možná to však bylo postavou, kterou ztvárnila - nevýrazná, jednotvárná a moc se nevyvíjí. Neříkám ale, že byla Audrey špatná, zkrátka jen nebyla nejlepší.

Co se příběhu týče, přiznám se rovnou, že jsem nečetl knihu (což ale na základě filmu hodlám co nejdříve napravit), takže jsem nevěděl, co čekat. Na první pohled může zápletka vypadat banálně, ale v její jednoduchosti je její  největší síla. Každopádně tenhle film moc o příběhu není, nečekejte komplikované zvraty a šokující odhalení - tenhle film je o vyprávění!

Tím se dostáváme k asi nejzajímavějšímu aspektu Pěny dní - uměleckému zpracování. I kdyby herci hráli mizerně (což nehrají) a příběh byl naprosto o ničem (což není), tenhle film by stejně stál za shlédnutí. Je tu toho tolik! Starodávné filmové efekty zmenšování herce hrajícího myš, poměrně důležité sluneční paprsky znázorněné opravdovými vlákny (a jako s vlákny s nimi také postavy interagují), práce s tvarem prostředí, které se mění v závislosti na aktuální atmosféře, práce s barvami, úžasné ztvárnění vyšetření rentgenem a další. Nejvýraznější jsou ale prvky stop-motion animace, která hned na první pohled prozradí nemalou inspiraci Janem Švankmajerem (pro ty, kdo ho neznají třeba tenhle kraťas). Hýbe se tu všechno: od bot, které utíkají majiteli po zvonek u dveří, který leze po zdi... Odtud však plyne má největší výtka: všechny tyto umělecké prvky jsou sice zajímavé, avšak od určité chvíle má člověk pocit, že už to stačilo a raději by se soustředil na příběh, je toho zkrátka příliš mnoho, navíc se některé nápady, které poprvé opravdu potěší, několikrát opakují, a to jim ubírá na atraktivitě. Zkrátka opakovaný vtip...

Jako celek je ale Pěna dní opravdu zajímavé a povedené dílo, i když ne každému se asi zalíbí. Pokud už na něj do kina půjdete, neudělejte stejnou chybu jako já a nečekejte romantický film se šťastným koncem. To Pěna dní opravdu není...

Nezapomenutelný zážitek

Nedávno jsem sledoval televizi dost dlouho na to, abych viděl reklamní blok. Všechny spoty se tak nějak slévaly dohromady, ale jedna reklama na auto opravdu upoutala mou pozornost. Jedno z hesel, která v ní zazněla, totiž hlásalo: "Auťák ab23 promění každou vaši cestu v nezapomenutelný zážitek." To mě zarazilo, domníval jsem se, že reklamní slogany mají obsahovat něco pozitivního o produktu, který se snaží propagovat. Avšak auto, kvůli kterému bych do konce života nezapomněl jedinou cestu v něm, bych nechtěl ani zadarmo. Proč, ptáte se?

Je asi bez diskuze, že kapacita lidské paměti je omezená a stejně tak i množství vzpomínek, které si dokážeme vědomě a úmyslně vybavit. Auťák ale zajistí, že si budeme pamatovat každou jízdu v něm. Tím nám ale může "zabírat místo" a některé vzpomínky se na úkor těch z řízení neuloží tak hluboko a my je tak můžeme zapomenout. "Pamatuješ si, jakou písničku hráli, když jsme se poprvé políbili?" "No moc ne, ale vím, že když jsem ten den jel do práce, auto přede mnou mělo lehce ťuknutý levý zadní blatník!" Netřeba podotýkat, že k mnoha dalším políbením by mezi těma dvěma asi už nedošlo. Dá se úspěšně namítat, že když si dá člověk pozor, těmto přehmatům se lze vyhnout, nicméně stále je tu další důvod, proč se Auťák nedá s klidným svědomím doporučit.

I kdyby měl člověk dostatečně nudný (nebo na autě nezávislý) život na to, aby se mu do hlavy vedle všech těch motoristických vzpomínek vešly i ty ostatní, byla by nezanedbatelná šance, že i tak bude zpětně litovat, že si Auťák pořídil. Kolikrát se člověk v autě pohádá, kolikrát vidí z okénka něco nechutného, kolikrát je mu třeba špatně. Pamatovat si všechno tohle bez možnosti zapomnění by podle mého zamávalo i s tím největším tvrďákem. Když navíc zvážíme to, že každý druhý v autě telefonuje a ne všechny zprávy jsou pozitivní, cestování autem se rázem změní v potenciální zdroj doživotních traumat.

Musím ale uznat, že Auťák by si jistě našel spoustu kupců: neuvážlivé studenty medicíny, nebo práv, kteří by utráceli nehorázné peníze za ježdění kolem domu s učením v klíně, náruživé drbny, které by pořádaly dlouhé výlety, aby ani jeden klevet neunikl pečlivému archivování (protože nikdy nevíte, kdy se vám který bude hodit), nebo třeba sportovní komentátory, kteří by svoji práci vykonávali v autě a mohli pak oslňovat diváky perličkami z utkání dvacet let zpátky. Pokud by však masově docházelo k tomu, že by lidé Auťák používali jako posilovač pamatováka (čímž by se však, jak už jsem popsal výše, vystavovali riziku, že spontánní situace se jim už do paměti nevejdou), ekologické dopady by vzhledem k tomu, že Auťák jezdí na benzin, byly nedozírné. A nejen ty ekologické. Určitě by netrvalo dlouho, než by nějakého chytráka napadlo udělat obří verzi Auťáku, která by sloužila jako škola. Nechtěl bych v takových podmínkách učit, představa, že jediné přeřeknutí zůstane studentům navěky vyryto v paměti, a tíha zodpovědnosti za to, že jim předám jen ty opravdu relevantní informace, by mě asi doháněly k šílenství. Znám několik učitelů, kteří takhle svědomití nejsou, a zástupy dětí vracejících se ze školy s hlavou plnou polopravd (kromě pořádné kinetózy) by rozhodně nebyly společensky žádoucím jevem... Dozajista by se také našly způsoby, jak Auťák zneužívat k ještě horším věcem.

Doufám tedy, že jak jsou všechny reklamní slogany zaručeně pravdivé, tenhle konkrétní je výjimkou...

Koncert This Town Needs Guns 15. 5. 2012 - Chapeau Rouge

Včera večer jsem byl na koncertu kapely, za jejíž objevení vděčím pouze a jenom Internetu: tam jsem narazil na zvláštně nazvaný žánr math rock, zadal tento řetězec do YouTube a pustil si jedno z prvních videí ve výsledcích a pak už to šlo rychle... A jako by toho nebylo dost, i o koncertu jsem se dozvěděl díky Internetu (přesněji řečeno last.fm). A musím říct, že jsem za to opravdu vděčný.

Celá akce s konala v klubu Chapeau Rogue na Praze 1. Musím přiznat, že podle umělecky zpracované mapy na jejich stránkách jsem měl docela problém místo najít, nicméně po pár minutách se zadařilo. Vstupné bylo adekvátních 280,- Kč, prostředí v klubu stylové a akustika na jedničku.

Před hlavním bodem večera se představila předkapela Steakhouse Orchestra. Vůbec jsem je neznal a příjemně mě překvapili. Poslechněte si pár jejich skladeb a pochopíte.

Po asi hodinovém vystoupení pak přišli na řadu This Town Needs Guns. A to, co jsem viděl a hlavně slyšel, mi vzalo dech. Mám docela naposlouchané jejich album Animals, a tak jsem věděl, co asi čekat. Myslel jsem, že budou hrát skladby jen z tohoto alba, ale naštěstí jsem se mýlil. Představili totiž asi pět skladeb z chystaného nového alba a pokud můžu soudit, myslím, že bude ještě lepší než Animals. Při samotném hraní člověk musel žasnout nad opravdu vysokou úrovní techniky hry především hlavního kytaristy a bubeníka. Také vokály byly bezchybné, což bohužel opravdu na živých koncertech není samozřejmostí (viz RHCP a další).

Co mě ale překvapilo/zklamalo: ačkoli je kapela čtyřčlenná, většinou hráli jen tři a ten čtvrtý mezitím ladil kytary pro ostatní, což vypadalo dost divně. Taky mě mrzelo, že sice přivezli parádní trička, ale pouze velikosti M a S, takže nic... Poslední výtku si vysloužilo místní pivo - za cenu vyšší než třeba U Zlatého Tygra tu točili opravdu nedobrý Staropramen.

Kolem a kolem však byl koncert opravdu skvělý, myslím, že většina z asi 40 diváků si to užívala. Pokud budete někdy na TTNG zajít, určitě běžte, nebudete litovat!

Proč je Linux pořád tak okrajový

Jak jsem psal dříve, začal jsem na "pracovním" notebooku používat Linux Mint. Popravdě řečeno, jsem s ním více než spokojený (teď, když už je nainstalovaný viz dále), přesto si ale myslím, že ještě dlouho bude doménou "těch lidí přes IT". Důvodů k tomuto názoru mám několik.
Nejprve moje osobní zkušenost se vstupem do světa nevirtuálního Linuxu: při instalaci takříkajíc naostro (už jsem Linux instaloval několikrát do VirtualBoxu jen tak na zkoušku), při které jsem nebyl připojen k Internetu mi instalátor Mintu sdělil, že nemůže upravit MBR (kdo neví, co to je, viz například wikipedia.org). Člověk by si řekl, že když ho nemůže upravit, tak ho aspoň nechá být. Chyba lávky! Instalátor MBR kompletně rozhasil, což mělo za následek stav, ve kterém počítač nenabootoval ani do Windows ani do Linuxu a suše mě odbyl hláškou "Operating system not found." Ano, můžete namítnout, že jsem měl být při instalaci připojený k Internetu, ale nezlobte se na mě, tohle by snad měli mít tvůrci ošetřeno. Proč si alespoň ten instalátor MBR nezálohoval?
V mém případě následovala dvě odpoledne strávená po různých fórech, kde jsem hledal řešení. Nakonec to vše dobře dopadlo, ale průběh opravy vyžadoval netriviální dovednosti a znalosti. Důvod číslo 1 je tedy: "Je nezanedbatelná šance, že když si někdo bude chtít Linux vážně nainstalovat, poškodí si počítač a, pokud není obezřetný, i data."
Další věc, která by běžného uživatele po přechodu na Linux nejspíš nemile překvapila, je uspořádání file systému. Těžko někomu vysvětlovat, že tady není žádné "céčko" a že jeho flash disk nebude mít svoje písmenko, ale že bude v /media. Když k tomu přidáme fakt, že koncovky v názvech souborů nemají takový význam jako ve Windows (když už bychom měli to štěstí, že dotyčný koncovky vůbec registruje, viz výchozí nastavení Průzkumníka ve Windows 7, který přípony skrývá), máme nakročeno k odpovědi "To je moc složité, to se nebudu učit." Lidé se prostě velmi neradi učí něco nového, pokud je to vyloženě nezajímá, nebo to opravdu nepotřebují.
Mezi lidmi, kteří se o Linux nezajímají blíže, také koluje poměrně hodně mýtů. Jeden z nejrozšířenějších je tento: "V Linuxu je potřeba pořád něco dělat v příkazové řádce." Tento mýtus jsem slyšel jak v generaci mých rodičů, tak i mých vrstevníků (někteří z nich dokonce studují technickou školu).  A přitom to vůbec není pravda...
Ano, poučený člověk většinu věcí zařídí přes terminál rychleji a efektivněji, není však pravda, že by se něco muselo dělat přes terminál (teď samozřejmě mluvím o běžném používání systému, ne o command-line programech a podobně), na většinu každodenních úkonů existuje klasický okenní program.
Uvedené důvody pak přispívají k tomu, že spousta lidí platí tisíce za Windows (nebo Mac OS X, ale to je o trochu něčem jiném), i když je jednoduše nepotřebují, protože počítač používají převážně na prohlížení webu, e-maily a instant messaging. Zčásti si za to tvůrci Linux distribucí mohou sami (viz instalace), povětšinou za tím však vězí prostá pohodlnost, zvyk a neochota učit se něco nového. Škoda, více uživatelů by přitáhlo zájem velkých softwarových firem a ty by portovaly své programy i pro Linux a to by udělalo radost nejednomu "linuxákovi"...