Rivalové (The Rush) - recenze filmu

Po asi dvou měsících jsem opět zašel do kina, tentokrát celkem cíleně. V Aeru totiž dávali film Rivalové, který je v těchto dnech poměrně intenzivně "hypován", a já chtěl zjistit, jestli to má i jiné důvody, než rozpočet na reklamu.

Stručně řečeno, má.

Musím předeslat, že nesleduji Formuli 1, ani nevyhledávám sportovní filmy (dříve jsem však viděl film Senna s podobnou tematikou, který mě docela bavil). Přesto mě tento snímek dostal. Od začátku do konce jsem se nenudil, dokonce jsem se ani jednou nepodíval na hodinky (to už se mi dlouho nestalo).

Ačkoli by si někdo mohl myslet, že Formule a závodění jsou hlavním tématem, není tomu tak. Tím hlavním je příběh o lidech (a teď nemyslím jen Laudu a Hunta, ale i jejich rodiny a kolegy) a závodění je jen jakousi kulisou. I člověka, kterého automobilový sport nezajímá, ten příběh prostě musí oslovit. Vyprávění má dynamiku a spád, pasáže z okruhu se přirozeně a nenuceně střídají s těmi ze zákulisí.

Samotný scénář však film neutáhne. Kromě něj má největší zásluhu na kvalitě filmu hned několik věcí. Nejviditelnější z nich je nejspíše režie Rona Howarda (Apollo 13, Čistá duše) a herecké obsazení. Kromě obou hlavních aktérů (hlavně Laudy v podání Daniela Brühla , který opravdu září) mě nejvíce zaujala Alexandra Maria Lara coby Laudova žena.

Další z velkých předností je pak kamera a celková vizuální stránka. Některé záběry si budu pamatovat ještě dlouho, stylové plakáty, které uvozovaly jednotlivé závody, byly také dost povedené.

Ani vaše uši se však nebudou nudit. Zvuk je perfektní! Řev motorů je opravdu silný a skvěle dotváří atmosféru závodních pasáží. Spolu s obrazem je to hlavní argument pro "stahovače", aby "obětovali" tu stovku za lístek a šli na tenhle film do kina, opravdu to stojí za to. Druhým důvodem je pak tradičně výborný soundtrack Hanse Zimmera.

Na závěr nemohu jinak, než chválit a chválit, tenhle film je určitě nejlepší, který jsem letos viděl, a určitě si zaslouží všechnu tu pozornost, co na sebe strhává.

Projekce filmu Pěna dní v kinu Aero 4.7.2013

Po delší době píšu něco i sem, protože včerejší návštěva kina ve mně zanechala opravdu hluboký dojem...

Bylo to poprvé, co jsem se navštívil kino Aero, vetšinou chodím do jeho partnerského kina BIO|OKO, protože to mám blíž. Právě díky tomuto partnerství jsem tušil, že atmosféra tam bude výtečná, nicméně i tak jsem byl příjemně překvapen. Hned v předsálí na vás zapůsobí starodávný duch a tento dojem se ještě zesílí přímo v sále. Klasické sedačky, kde je málo místa na nohy, a poměrně malé plátno tady tak nějak nevadí, ale naopak patří k fazoně. Těžko se to popisuje, je lepší to zažít na vlastní kůži. Také mě zaujal vtipný detail: jelikož jedním z hlavních motivů filmu jsou květiny, při vstupu do sálu dostala každá žena malý (živý!) kvítek. Možná maličkost, ale zlepší to atmosféru a navnadí to na samotný film.

Na tento film jsem se těšil několik týdnů (vlastně hned, jak jsem v BIO|OKO viděl trailer, jsem věděl, že na něj půjdu co nejdříve). Lákalo mě umělecké zpracování (o tom dále) a také obsazení - především Omar Sy, který mi učaroval ve snímku Nedotknutelní (pokud jste ho ještě neviděli, koukejte to napravit,  stojí to za to). Co jsem však z poměrně nevině a hravě vypadajícího traileru neodvodil, bylo to neuvěřitelně zdrcující vyznění... Nechci spoilovat, takže jen řeknu, že jsem z kina odcházel v docela pohnutém rozpoložení. Ale popořadě.

Herecké výkony byly na poměrně vysoké úrovni - nejvíce se mi líbili Romain Duris v roli Colina (to jak zahrál dušení se šampaňským bylo opravdu nadmíru autentické) a už zmíněný Omar Sy v roli Nicolase. Ten stejně jako v Nedotknutelných hraje vřelého, bodrého člověka a oddaného přítele. Nedostal tu pochopitelně tolik prostoru, přesto z něj však vyzařovala pozitivnost a kdykoli  byl na scéně, strhával na sebe (ne však záměrně) většinu pozornosti. Hlavní hvězdou filmu pak měla být Audrey Tautou, nicméně ta mě zas tolik neuchvátila, možná to však bylo postavou, kterou ztvárnila - nevýrazná, jednotvárná a moc se nevyvíjí. Neříkám ale, že byla Audrey špatná, zkrátka jen nebyla nejlepší.

Co se příběhu týče, přiznám se rovnou, že jsem nečetl knihu (což ale na základě filmu hodlám co nejdříve napravit), takže jsem nevěděl, co čekat. Na první pohled může zápletka vypadat banálně, ale v její jednoduchosti je její  největší síla. Každopádně tenhle film moc o příběhu není, nečekejte komplikované zvraty a šokující odhalení - tenhle film je o vyprávění!

Tím se dostáváme k asi nejzajímavějšímu aspektu Pěny dní - uměleckému zpracování. I kdyby herci hráli mizerně (což nehrají) a příběh byl naprosto o ničem (což není), tenhle film by stejně stál za shlédnutí. Je tu toho tolik! Starodávné filmové efekty zmenšování herce hrajícího myš, poměrně důležité sluneční paprsky znázorněné opravdovými vlákny (a jako s vlákny s nimi také postavy interagují), práce s tvarem prostředí, které se mění v závislosti na aktuální atmosféře, práce s barvami, úžasné ztvárnění vyšetření rentgenem a další. Nejvýraznější jsou ale prvky stop-motion animace, která hned na první pohled prozradí nemalou inspiraci Janem Švankmajerem (pro ty, kdo ho neznají třeba tenhle kraťas). Hýbe se tu všechno: od bot, které utíkají majiteli po zvonek u dveří, který leze po zdi... Odtud však plyne má největší výtka: všechny tyto umělecké prvky jsou sice zajímavé, avšak od určité chvíle má člověk pocit, že už to stačilo a raději by se soustředil na příběh, je toho zkrátka příliš mnoho, navíc se některé nápady, které poprvé opravdu potěší, několikrát opakují, a to jim ubírá na atraktivitě. Zkrátka opakovaný vtip...

Jako celek je ale Pěna dní opravdu zajímavé a povedené dílo, i když ne každému se asi zalíbí. Pokud už na něj do kina půjdete, neudělejte stejnou chybu jako já a nečekejte romantický film se šťastným koncem. To Pěna dní opravdu není...

Nezapomenutelný zážitek

Nedávno jsem sledoval televizi dost dlouho na to, abych viděl reklamní blok. Všechny spoty se tak nějak slévaly dohromady, ale jedna reklama na auto opravdu upoutala mou pozornost. Jedno z hesel, která v ní zazněla, totiž hlásalo: "Auťák ab23 promění každou vaši cestu v nezapomenutelný zážitek." To mě zarazilo, domníval jsem se, že reklamní slogany mají obsahovat něco pozitivního o produktu, který se snaží propagovat. Avšak auto, kvůli kterému bych do konce života nezapomněl jedinou cestu v něm, bych nechtěl ani zadarmo. Proč, ptáte se?

Je asi bez diskuze, že kapacita lidské paměti je omezená a stejně tak i množství vzpomínek, které si dokážeme vědomě a úmyslně vybavit. Auťák ale zajistí, že si budeme pamatovat každou jízdu v něm. Tím nám ale může "zabírat místo" a některé vzpomínky se na úkor těch z řízení neuloží tak hluboko a my je tak můžeme zapomenout. "Pamatuješ si, jakou písničku hráli, když jsme se poprvé políbili?" "No moc ne, ale vím, že když jsem ten den jel do práce, auto přede mnou mělo lehce ťuknutý levý zadní blatník!" Netřeba podotýkat, že k mnoha dalším políbením by mezi těma dvěma asi už nedošlo. Dá se úspěšně namítat, že když si dá člověk pozor, těmto přehmatům se lze vyhnout, nicméně stále je tu další důvod, proč se Auťák nedá s klidným svědomím doporučit.

I kdyby měl člověk dostatečně nudný (nebo na autě nezávislý) život na to, aby se mu do hlavy vedle všech těch motoristických vzpomínek vešly i ty ostatní, byla by nezanedbatelná šance, že i tak bude zpětně litovat, že si Auťák pořídil. Kolikrát se člověk v autě pohádá, kolikrát vidí z okénka něco nechutného, kolikrát je mu třeba špatně. Pamatovat si všechno tohle bez možnosti zapomnění by podle mého zamávalo i s tím největším tvrďákem. Když navíc zvážíme to, že každý druhý v autě telefonuje a ne všechny zprávy jsou pozitivní, cestování autem se rázem změní v potenciální zdroj doživotních traumat.

Musím ale uznat, že Auťák by si jistě našel spoustu kupců: neuvážlivé studenty medicíny, nebo práv, kteří by utráceli nehorázné peníze za ježdění kolem domu s učením v klíně, náruživé drbny, které by pořádaly dlouhé výlety, aby ani jeden klevet neunikl pečlivému archivování (protože nikdy nevíte, kdy se vám který bude hodit), nebo třeba sportovní komentátory, kteří by svoji práci vykonávali v autě a mohli pak oslňovat diváky perličkami z utkání dvacet let zpátky. Pokud by však masově docházelo k tomu, že by lidé Auťák používali jako posilovač pamatováka (čímž by se však, jak už jsem popsal výše, vystavovali riziku, že spontánní situace se jim už do paměti nevejdou), ekologické dopady by vzhledem k tomu, že Auťák jezdí na benzin, byly nedozírné. A nejen ty ekologické. Určitě by netrvalo dlouho, než by nějakého chytráka napadlo udělat obří verzi Auťáku, která by sloužila jako škola. Nechtěl bych v takových podmínkách učit, představa, že jediné přeřeknutí zůstane studentům navěky vyryto v paměti, a tíha zodpovědnosti za to, že jim předám jen ty opravdu relevantní informace, by mě asi doháněly k šílenství. Znám několik učitelů, kteří takhle svědomití nejsou, a zástupy dětí vracejících se ze školy s hlavou plnou polopravd (kromě pořádné kinetózy) by rozhodně nebyly společensky žádoucím jevem... Dozajista by se také našly způsoby, jak Auťák zneužívat k ještě horším věcem.

Doufám tedy, že jak jsou všechny reklamní slogany zaručeně pravdivé, tenhle konkrétní je výjimkou...