Bylo to poprvé, co jsem se navštívil kino Aero, vetšinou chodím do jeho partnerského kina BIO|OKO, protože to mám blíž. Právě díky tomuto partnerství jsem tušil, že atmosféra tam bude výtečná, nicméně i tak jsem byl příjemně překvapen. Hned v předsálí na vás zapůsobí starodávný duch a tento dojem se ještě zesílí přímo v sále. Klasické sedačky, kde je málo místa na nohy, a poměrně malé plátno tady tak nějak nevadí, ale naopak patří k fazoně. Těžko se to popisuje, je lepší to zažít na vlastní kůži. Také mě zaujal vtipný detail: jelikož jedním z hlavních motivů filmu jsou květiny, při vstupu do sálu dostala každá žena malý (živý!) kvítek. Možná maličkost, ale zlepší to atmosféru a navnadí to na samotný film.
Na tento film jsem se těšil několik týdnů (vlastně hned, jak jsem v BIO|OKO viděl trailer, jsem věděl, že na něj půjdu co nejdříve). Lákalo mě umělecké zpracování (o tom dále) a také obsazení - především Omar Sy, který mi učaroval ve snímku Nedotknutelní (pokud jste ho ještě neviděli, koukejte to napravit, stojí to za to). Co jsem však z poměrně nevině a hravě vypadajícího traileru neodvodil, bylo to neuvěřitelně zdrcující vyznění... Nechci spoilovat, takže jen řeknu, že jsem z kina odcházel v docela pohnutém rozpoložení. Ale popořadě.
Herecké výkony byly na poměrně vysoké úrovni - nejvíce se mi líbili Romain Duris v roli Colina (to jak zahrál dušení se šampaňským bylo opravdu nadmíru autentické) a už zmíněný Omar Sy v roli Nicolase. Ten stejně jako v Nedotknutelných hraje vřelého, bodrého člověka a oddaného přítele. Nedostal tu pochopitelně tolik prostoru, přesto z něj však vyzařovala pozitivnost a kdykoli byl na scéně, strhával na sebe (ne však záměrně) většinu pozornosti. Hlavní hvězdou filmu pak měla být Audrey Tautou, nicméně ta mě zas tolik neuchvátila, možná to však bylo postavou, kterou ztvárnila - nevýrazná, jednotvárná a moc se nevyvíjí. Neříkám ale, že byla Audrey špatná, zkrátka jen nebyla nejlepší.
Co se příběhu týče, přiznám se rovnou, že jsem nečetl knihu (což ale na základě filmu hodlám co nejdříve napravit), takže jsem nevěděl, co čekat. Na první pohled může zápletka vypadat banálně, ale v její jednoduchosti je její největší síla. Každopádně tenhle film moc o příběhu není, nečekejte komplikované zvraty a šokující odhalení - tenhle film je o vyprávění!
Tím se dostáváme k asi nejzajímavějšímu aspektu Pěny dní - uměleckému zpracování. I kdyby herci hráli mizerně (což nehrají) a příběh byl naprosto o ničem (což není), tenhle film by stejně stál za shlédnutí. Je tu toho tolik! Starodávné filmové efekty zmenšování herce hrajícího myš, poměrně důležité sluneční paprsky znázorněné opravdovými vlákny (a jako s vlákny s nimi také postavy interagují), práce s tvarem prostředí, které se mění v závislosti na aktuální atmosféře, práce s barvami, úžasné ztvárnění vyšetření rentgenem a další. Nejvýraznější jsou ale prvky stop-motion animace, která hned na první pohled prozradí nemalou inspiraci Janem Švankmajerem (pro ty, kdo ho neznají třeba tenhle kraťas). Hýbe se tu všechno: od bot, které utíkají majiteli po zvonek u dveří, který leze po zdi... Odtud však plyne má největší výtka: všechny tyto umělecké prvky jsou sice zajímavé, avšak od určité chvíle má člověk pocit, že už to stačilo a raději by se soustředil na příběh, je toho zkrátka příliš mnoho, navíc se některé nápady, které poprvé opravdu potěší, několikrát opakují, a to jim ubírá na atraktivitě. Zkrátka opakovaný vtip...
Jako celek je ale Pěna dní opravdu zajímavé a povedené dílo, i když ne každému se asi zalíbí. Pokud už na něj do kina půjdete, neudělejte stejnou chybu jako já a nečekejte romantický film se šťastným koncem. To Pěna dní opravdu není...
Žádné komentáře:
Okomentovat